O knize: rok / Autor: O knize. Při práci jsem si to představoval takto: mělo by to jít progresivně. Musí to začít – co s sebou okupanti přinesli. První skupina příběhů by měla vyvolat pocit hrůzy. A jejím logickým pokračováním je druhá skupina: vření rozhořčení, zklamání v mimozemšťanech, a to i mezi těmi, kteří na ně čekali, zpočátku pomáhali nebo byli lhostejní. První, dosud neformalizované rozhořčení. Třetí skupinou je boj. Lidé, kteří si uvědomili, že neexistuje jiný způsob, jak zachránit sebe a svou vlast, než zničení útočníků. Ona je celá akční. Mělo by ukázat vynikající chlapy, kteří bojovali od prvního dne, a lhostejné, kteří se stali vlastenci, a bývalé nepřátelské pomocníky, kteří se také vydali cestou boje. Závěr knihy tvoří příběh o příchodu našich vlastních. Do první skupiny tedy patří příběhy: „Smetana“, „Modlitba“, „Ukolébavka“, „Profesor Gluzman“. Za druhé: „Sibiřané“, „Vrátí se tam“, „Dřevěný kříž“ (nedokončeno). Za třetí: „Myšlenka na Kalašnikova“, „Bylo jaro“, „Ljuba“, „Moskva mluví“. A ještě pár věcí, které život navrhl. Nevybral jsem si velké hrdiny. A protože jsem viděl více obyčejných průměrných lidí a protože nálady, touhy, láska či nenávist milionů jsou pro pohyb dějin i pro tuto válku to nejdůležitější. Když obyčejný vesničan, otrávený smyslem pro každodenní život, který si myslel, že mu Němci po útěku před armádou dají kus země - když se tento vesničan stal urputným bojovníkem za naši věc - bylo to největší vítězství, nejhlubší důkaz, že my – komunisté – máme pravdu, že naše myšlenky jsou moudřejší, prozíravější, humánnější než jakékoli nacistické verbální spekulace a jakýkoli nacionalismus. Chtěl jsem mluvit o této cestě lidí k nám. Pokud jsem selhal, může za to hodně. Je těžké psát, vzhlížet od svého, v záchvatech a začátcích, každou minutu se rozhlížet, zda nepřichází policista nebo někdo jiný. /// Zanadvorov G. L. Deník popraveného muže.